Díl 63: Ponory v oceánu

Moc jsem se nevyspal, a to mě čeká adrenalinový program. Asi právě proto. V sedm si jdu vybrat potápěčský neopren a získat instrukce, jak to tedy bude probíhat. Budu mít dva útesové ponory z lodi. No paráda.

Za deset minut osm se pakujeme a táhneme si gumový člun s dvěma silnými Yamaha motory na přívěsu za velkou Toyotou na pláž k vodě. Vydrápu se přes gumového buřtíčka na palubu, vyfasujeme záchranné oranžové vesty a dostaneme instrukce, kde si zaháknout nohy a kde se držet, protože to bude trochu házet. A taky, že jo. Trvalo nám asi patnáct minut, než se otevřela skulina a mohli probít příbojovými vlnami.  Trochu mi tenhle adrenalin hnul žaludkem. Naštěstí otevřené moře je docela klidné tzn. táhlé tři až pěti metrové vlny. Svištíme si to na hřbetech vln a studený vítr se mi zalézá pod kůži.

Za dvacet minut jsme na místě, kontrola outfitu, kotoul přes hlavu a jsem pod vodou. Prvních pět minut jsem zažil mírný pocit paniky, jak jsem vodní prostředí zkoušel naposled před rokem a půl. Bolest v ušních bubíncích, voda v brýlích a zoufalá snaha se udržet v silném proudu. Nakonec se to aspoň do rozumné míry srovnává. Teplota vody je ve dvaceti metrech jen něco přes 18 °C, ale tlustý neopren s  neoprenovým trikem jakž takž vytvářejí snesitelné mikroklima. Viditelnost je docela dobrá, takže když se zorientuji zjistím, že kolem nás krouží hejno menších písečných a tygřích žraloků. Snažím se fotit co to dá, ale žádný zázrak to nebude.

Silný proud si nás veze, jak odbrzděnou tramvaj. Jen bójka na hladině, kterou za sebou táhneme, dává tušit, kde se pohybujeme. Po 48 náročných minutách ponor končí a s vypětím sil se drápu do lodě. Nejdříve zjišťuju, že uši si odvykly na vyrovnávání tlaků, a tak docela silně protestují. Pak se mi udělá blbě a řeším otázku, jestli mám potupně vrhnout a skrečovat druhý ponor. Vítr moc nefuní, ale mokrý neopren je hodně nepříjemný. Drkotám zubama, že mi nevypadnou plomby.

Nedá mi to a beru si novou bombu na záda a doufám, že to nějak dám. Kotoul po zádech a zase klesám ke dnu. Tentokrát to trvalo skoro hodinu, protože jsme šli do menší hloubky. Byla mi stejně kosa a s těma ušima to taky nebyla žádná sláva. Řeším, jestli vyrovnávat tlak nebo fotit, v každém případě mi nejde nijak dobře ani jedno. K silnému proudu se přidalo smýkání silných vln, které zasahuje do 15 m hloubky. Proplouvat mezi skalisky, a přitom se o ně moc neodřít je na hraně mých schopností. Díky bohu, že je konec.

Tentokrát to žádná velká zábava nebyla. Vzpamatovávám se z výkonu, když někdo ukazuje za moje záda. Otočím se, abych byl uviděl velrybu na hladině, která se rozhodla plácnou velkým ocasem a zmizet pod hladinou asi deset metrů ode mě. Na zpáteční cestě se snažím udržet třas na přijatelné míře, abych nerozvibroval celou loď. U břehu jsou zase vlny. Držím se ze všech sil, bohužel mě nikdo nepřipravil na zamýšlený způsob parkování. Poté co jsme překonali příbojovou bariéru a já pustil křečovitě svíraný provaz, kterým jsem se udržoval v lodi, naprali jsme to v plné rychlosti do písečného břehu a já hodil hubu mezi kyslíkové láhve. Pohoda.

Po menším cvičení, je loď naložená na přívěs a jedeme zpátky do Smardlákova. Jsme rád, že jsem rád. Vylezu do pokoje a dávám si horkou sprchu. Zjišťuju, jak vlastně na tom jsem. V uších píchá a žaludek jak na vodě. Jsem to ale dobrodruh.

Trochu jsem se vzpamatoval a jedeme zase na pláž do Scottburgh. Plácnu sebou a dvě hodiny se nehnu a snažím se zestabilizovat svého vlnovce, který stále do mozku vysílá signály, že jsem uprostřed vlnobití. Nakonec se to daří a můžu obdivovat surfaře, kteří v dnešním příbojových vlnách, velkých tak pět šest metrů předvádějí své kousky. Ve čtyři dostaneme hlad a zamíříme do C’breeze k Julianovi jako včera. Takže kromě výborných silnic, super služeb v restauracích, báječných majitelů penziónů, mají také krásně čisté veřejné pláže. Pláže jsou nejen čisté, ale hlídá je plavčík, mají sítě proti žralokům, čisté záchody a převlékárny a vše zadarmo.