Díl 59.: Na návštěvě v Jurském parku

Hlavním městem ostrova je Zanzibar, ale všichni turisté míří do Stone Town, který je na seznamu dědictví UNESCO. Cesta do Stone Town mě přesvědčila, že Zanzi je tropický ostrov. Směrem na jih rostla všude bujná tropická vegetace, která částečně všeobjímající nepořádek milosrdně skrývá.

Od návštěvy Stone Town jsem si nic nesliboval. Prohlídka města začíná rybím trhem. Pokud jsem měl někdy pocit, že jsem se propadl do středověku, tak tady jsem ho rozhodně dostal. Neuvěřitelný smrad. Hejna much pokrývají chycené ryby, které jsou za živa porcovány. Rybí aukce probíhají stejně jako před sto padesáti lety dražili otroky. Silný zážitek.

Skrz zeleninový trh, který měl o poznání méně dusivou atmosféru jsme se konečně protáhli do starého města. Úzké křivolaké uličky, plné krámků s nejrůznějším harampádím a turistickými cetkami, barevné hidžáby, černé burky, pestrobarevné látky, troubení mopedů, polorozpadlé budovy, chrámy, kde je možné se poklonit všem křesťanským, islámským i hinduistickým bohům, neuvěřitelný zmatek, chaos a nepořádek.

Po třech hodinách nasávání atmosféry jsme zmoženi vedrem, prodávajícími a dojmy a jdeme se najíst do bistra se swahili menu. Na programu je ještě návštěva Prison Island, kde zadržovali od konce osmnáctého století otroky před tím, než se stali předmětem aukce.

Od konce sedmnáctého do konce devatenáctého století Ománský sultán vládl na Zanzibaru a udělal z něj vstupní bránu obchodu s otroky. Na ostrově vytvořil fungující systém kodexu chování extrémní krutosti k otrokům, takže po celou dobu jejich nadvlády si nikdo žádnou vzporu nedokázal představit natož ji realizovat. Ostrov je jen připomínkou hrůz, které se tu odehrály a jen těžko si lze představit utrpení, které zdi proslulého vězení zažily.

Na závěr poněkud tísnivé návštěvy, nás průvodce vzal do parku, kde chovají gigantické želvy. Zase jedno velké WOW. Jsme jak u vyjevení, jsou to druhé největší želvy po těch na Galapágách, které se na zeměkouli nachází. Přivezli je sem z Andamanských atolů a tady se jim náramně daří. Kdyby samozřejmě neprudili turisté, kteří se je snaží vyprovokovat k akci. Když na to obrnění plazy nijak nereagují, tak si na ně aspoň sedají, aby si pořídili selfie. Když tohle opomineme a díváme se na čísla, která mají na krunýři, popadá mě téměř posvátná úcta.

Našli jsem jednu velmi unavenou želvu, která měla na zádech číslici 158. Nicméně někde dole v bahně pod mostíkem je jeden brontosaurus, který je starý 192 let. Nevím, co se stalo roku 1826, ale tahle želva už tady byla. A byla tady, když se v Praze 1848 střílelo na barikádách, byla tady, když Bismarck sjednocuje Německo, když se zakládala první internacionála, když Rusové projeli rusko-japonskou válku, když se podepisovala Trianonská dohoda, když Kubiš s Gabčíkem zabili Heydricha, když spadli první atomové bomby. Tahle želva tady už byla. A bylo jí to fuk. Jako je jí fuk, že Britové si odhlasovali odchod z EU a Amíci si zvolili Trumpa za prezidenta s největší přehazovačkou na světě.

Jedeme zpět. Neočekávali jsme nic a vracíme se nabiti dojmy a plnou paměťovou kartou fotek.

P.S. Samozřejmě, že jsme nevynechali návštěvu rodného domu Farrokha Bulsary (notoricky známý pod svým uměleckým pseudonymem Freddie Mercury), který tady soutěží zcela úspěšně se všemi ostatním atrakcemi a na fotku u domovních dveří se stojí fronta.