Díl 53: Vic Fall – Ze země i ze vzduchu

Den začínáme snídaní v půl osmé. Sedíme na terase u snídaně a pozorujeme jezírko. Najednou se z bushe vynoří řada ploužících se buvolů. Objevují se stále další. Řada nebere konce. Bojuji s  nutkáním dojít pro foťák. Po dvaceti minutách to nevydržím a upaluju pro něj. Když se vrátím, poslední z buvolů houpavým krokem opouští scénu.

V 8:15 nás vyzvedávají na výlet k cíli našeho tripu do Zimbabwe. Z Vic Fall jsem překvapivě trochu rozčarován. Je nejnižší stav vody v roce, takže průtok je poloviční. Vodní tříště jsme si užili dost a dost, ale na potápěčské pouzdro na foťák to není. Je málo vody, respektive ještě nedorazila voda ze severu, kde již nastalo období dešťů. Takže očekávané dech beroucí dunění tak trochu chybí.

Pokud to srovnáme se Stolovou horou nebo s mysem Dobré naděje, tak tohle je v emočním dopadu až za nimi. Na druhou stranu pohled do stometrové propasti, kam s rachotem padají proudy vody je ohromující. Snažím se představit si, jak to vypadá, když přes skalnatou hranu se řítí půlkilometrová řeka a padá s rachotem do nicoty kdesi dole.

Po návratu máme asi půl hoďky než vyrazíme do městečka. Dnes si užíváme den pod rozpáleným africkým sluncem. Procházíme se po zaprášených ulicích a prolézáme omšelé turistické krámky na hlavní třídě. Ceny jsou pekelné a nikdo se nechystá o nich smlouvat. Nic jsme zatím neobjevili, co bychom museli ještě bezpodmínečně nakoupit a bez čeho by už neměl náš život smysl.

Líbil se nám jeden obraz, ale cena 300 USD bryskně vyjasnila situaci. Oběd jsme trochu zoptimalizovali a bylo z toho „jen“ 35 USD. Dali jsme si africké tapasy ve španělské restauraci. Jedním z chodů byla místní pochoutka – smažení červi mopane. Asi by to nemuselo být nijak strašné, ale přepálený olej, který vyměnili naposled, když měl Mugabe inauguraci, udělá i z lahůdky nepozřetelnou věc.

Nicméně se statečně láduju a předstírám, že mi to chutná, ale dlouho mi to nevydrží. Vzhledem k tomu, že se nechci pozvracet, většinu pochoutky nechám na talíři. Jdeme na místní trh.

Osmahnutí hoši nás tahají za ruce do svých krámků na tržišti Elefant Walk s příslibem skvělé nákupní příležitosti. Používají stejné obchodnické triky jako Arabové. Dali jsme si ještě kávu, která stojí jak na Stripu v Las Vegas. Už nic nekoupíme.

Ještě zastávka u krokodýlů a jdeme na křižovatku, kde nás vyzvedne shuttle. Jedeme zpět do našeho útulku pro boháče, abychom mohli ve čtyři stepovat v recepci kvůli příjezdu transportu na heliport.

Jedeme s dvěma babčama, takže pocit odvážných cestovatelů vyhledávající nebezpečí a adrenalinové atrakce se nedostavuje. Předletový briefing a už máme na hlavě sluchátka a helikoptéra s odlepuje od země. Pětadvacet minut ve vzduchu dojem z VIC F výrazně vylepšuje. I když je to relativně drahé, tak to stojí za to. Komentáře na TripAdviseru měly pravdu. Asi vypadáme trochu vyklepaní, protože babči se nás ptají, jestli jsme ok. Jsme ok. Víc než ok :).

Západ slunce nad buší pozorujeme z balkónu s dědečkovým dalekohledem v ruce. Už tady byli impaly, prasata, buvoli a sloni nic. Nakonec se stavili i oni a půl hoďky se ve vysychajícím pítku snažili občerstvit. Nabitý den zakončujeme večeří s folklórním programem. Vzhledem k ceně oběda a ostatním nabídkám, to je ok, ale v absolutní hodnotě to je cena HODNĚ vysoká. Takže bychom si to měli užít.

Předkrm z impaly a krokodýla, bufet s kudu, divokého prasete a spousta dalších včetně červů mopane. Ty jsem teda vynechal. Večeře je prokládána výstupy nadšenců v pestrých úborech vytvářející iluzi, že provozují místní folklór. Moc mě nerozjařili. Dáváme si velký chocolate mousse a sledujeme, jak si vybalují bubny další umělci večerního kulturního pásma. Tyhle byli zábavnější, protože rozdali asi padesát bubnů a návštěvníci se mohli aktivně zapojit do produkce. Tohle už byla zábava. Když ovšem začali nutit lidi, bubny odložili a šli křepčit, zvedli jsme se a nenápadně se vytratili. Stejně je deset a to už většinou máme večerku. 🙂