Díl 33: Kruger 2 – Napříč parkem

Káča je celá zmlácená, aby ne taky, když náš safari maraton trval včera skoro dvanáct hodin. Trochu si přispíme a přes nákup vína v místní Intersparu se vydáváme opět v půl jedenacté do Krugru. Chceme si to užívat, a tak se jen velmi zvolna posouváme napříč parkem.

V Letabě to otáčíme na jih. Kromě pár slonů a buvolů nic moc. Ale trpělivost přináší růže. Krajina se mění z bushe na savanu. A najednou se potkáváme s velkými zvířaty, co pár minut. Nemůžeme odtrhnout oči, a hlavně nejsme schopni přestat fotit. Mám pocit, že každá fotka nám pomůže zachytit kouzlo okamžiku.

Jsou skoro půl třetí a dáváme si občerstvení v Sataře. Naše časová rezerva se rozplývá. Když pojedeme mírně nad rychlostní limit, tak bychom měli v pohodě do šesti hodin dorazit do Skukuzy, protože pak se park i vstupy do kempů zavírají. Jenže se trochu připozdívá a zvířat je najednou víc a je těžké odolat dalšímu focení. Před námi najednou stojí na silnici čtyři auta. Nejdřív nám není moc jasný, co se děje, ale pak zjistíme, kam všichni míří svými fotoaparáty. Na stromě je gepard, který si tam vyvlekl půlku impaly a divoce ji tam ji konzumuje. Nemůžu odtrhnout oči. Bohužel má hlavu schovanou za větví, takže fotky nejsou optimální.

Časový harmonogram začíná být opravdu napjatý, ale už nám zbývá posledních čtyřicet kilometrů. Ještě třicet. Ještě dvacet. Najednou děti křičí NOSOROŽEC. V křoví souběžně se silnicí se prodírají tři šedivé kolosy. Pomalu je sledujeme a snažíme se je aspoň částečně zachytit přes změť větví. Koneckonců pro tyhle okamžiky jsme se sem trmáceli přes půl zeměkoule. Takže teď fakt neřekneme: Hoši přijďte zítra, my dnes pospícháme. Nakonec to stíháme a do recepce ve Skukuze dorážíme dvacet minut před šestou.

Ovšem v recepci na nás čeká nepříjemné překvapení. Jsme ubytovaní v Nkambeni Safari Camp, který se adresou odkazuje na Skukuzu, ale fyzicky se nachází někde u Numbi gatu. Což je úplně jiná brána, a hlavně úplně někde jinde. Znamená to, že během 13 min musíme opustit KNP skrz bránu Paul Kruger Gate (cca 12 km při povoleném limitu 50km/hod), nalézt cestu vně parku (urazit cca 80 km) a vstoupit znovu do NKP branou Numi. Tam bude nutné kontaktovat strážné a objednat si u nich eskort do našeho stanového městečka a ubytovat se.

První úkol do 18:00 opustit Kruger s odřenýma ušima stíháme. Netuším, co by s námi dělali, kdybychom nevyjeli. Radši po tom nepátrám. Slečna v recepci sice cestu popsala velmi jednoduše: Pořád rovně, za modrým obchoďákem doleva a pak už odbočku uvidíte. Ovšem nezmínila se, že je totální tma, cesta není nijak značená a vede přes několik menších měst a pár vesnic, které v té tmě vypadají spíš jako slumy.

V každém případě je prima zážitek pro řidiče, když v černo černé tmě, přechází silnici černoch v černé teplákové bundě. Dvě hodiny třeštím oči do tmy ozářené našimi dvěma reflektory a snažím se nic a nikoho nepřejet. Přeci jenom se nakonec dostaneme k požadované bráně. Ospalý vrátný se nás snaží chvíli poslat pryč, ale nakonec se odhodlá zavolat do kempu a zajistí, že je pro nás vyslán ranger, který nás eskortuje do kempu.

Nakonec stíháme i zamluvenou večeři s báječný buffetem, která se podává ve velmi autentickém prostředí a je osvětlena jen mihotajícími se plameny z velkého ohniště. Stále ještě částečně vystresovaní se jdeme ubytovat do našich stanů. Přestože se, z okolí ozývají zvuky nočního života savany nebydlíme v žádném pionýrském táboře a či v zálesáckém příbytku. Klimatizace, teplá sprcha a postel s moskytiérou jsou vítané výdobytky civilizace.

Otevíráme láhev Black Granite Shiraz 2013, abychom stylově zakončili dnešní den. Souhvězdí Jižního kříže nám záři nad hlavou, zvířata se vydávají na noční lov a nám končí další dobrodružný den.