Díl 32: Kruger 1 – Denní i noční safari

Spali jako mimina. Posilněni báječnou snídaní dorážíme k vstupní bráně Phalaborwa ve tři čtvrtě na devět. Holka, co prodávala lístky nám řekla na uvítanou bonjour, protože si myslela, že jsme Němci a tohle bylo jediný slovo, který ji připadalo dostatečně německé. Když jsme ji vyvedli z jejího lingvistického omylu, dost na nás poulila své velké bulvoidní oči.

Krugerův park je opravdu veliký. Má rozlohu dvojnásobku Středočeského kraje a ze severu na jih měří 350 km. Okolí Phalaborwa resp. tam, kam jsme dojeli je v tuto roční dobu vysušená půda s polo uschlými keři a sem tam strom s hnědým listím. Přestože chybí husté listoví, rozpoznat ve změti větví zvíře, které má ochranné zbarvení, znamená vytrvale poulit oči do roští až vám lezou z důlku.

Samozřejmě kromě slona, kterému je všechno fuk, protože je největší a nic a nikdo ho nemusí zajímat. Doufat tedy, že zvířata přilezou až k silnici, aby si zapózovali turistům během prvních třiceti minut je naivní, i když po vjezdu do parku tomu kouzlu každý propadne, takže všichni se plouží od brány třicítkou, aby nepropásli vytouženého lva. Většinou je to po dvou hodinách přejde a pohybují se na hraně rychlostního limitu.

Složení automobilů je dost různorodé. Od mrňavých Hyundayu až po auta s bydlíkama. Na silnicích se jede 50 km/h, na udusaných prašných 40 km/h a pak je off road po stezkách s limitem do 30 km/h. Náš devíti hodinový okruh se sestával s proplétání po prašných silnicí a off roadech do Letaba a dále do Olifants a pak zase zpět. Po cestě jsme zahlédli buvoly, u řeky se váleli hroši, za každým druhým roštím na nás s naivním kukučem civěli impaly, ale největší zážitek byl vždycky slon. Jednou se Káče podařilo přemluvit stádo slonů (neberte to doslovně), aby nám pózovali z blízka, takže jsme si i pořídili prima fotky.

Oběd jsme si užili v Olifant s výhledem na řeku. Trénovali jsme si akomodaci našich čoček a na vzdálenost několika set metrů pozorovali cvrkot u řeky. Měli jsme možnost sledovat opice, krokodýli, slony a kudu. Po cestě zpět jsme dostali telefonát z hotelu, že nám náš hostitel na naši žádost, objednal noční safari a že musíme být v hotelu nejpozději 4:15. Jednoduchou aritmetikou jsme si spočítali, že buď to nestihneme nebo budeme celou dobu význame překračovat rychlostní limit. Zvolili jsme druhou variantu a modlili se, že aby nás nezměřili, protože i tady policajti měří rychlost. Modlitby byly vyslyšeny, protože policisté chytili auto, co jelo před námi.

V hotelu jsme byli 4:07 a o deset min jsme seděli v oficiálním safari vozítku Kruger National Park s bundami a mikinami v baťohu. Majitel hotýlku nás vyzbrojil svačinkou a funkčním dalekohledem, protože ten od dědy moc neostří (jak se ale ukázalo to byla jen moje neznalost a dědův dalekohled jsme si užili). Asi po půl hodině jsme mohli pozorovat stádo žiraf, což byl slibný začátek, ale pak se setmělo.

Auto bylo vyfešákovaný, jak lochneska na matějské pouti, silnými reflektory, ale pocit, že bychom ještě něco mohli vidět, jsme z toho neměli. Nakonec jsme přeci jenom dostali do hledáčku reflektorů stádo zeber a kudu. Ale pak už byla zima a Káču přestalo čumění do roští bavit. Dali jsme si pivo a brambůrky z naší svačinky, a ještě hoďku jsme to protrpěli, protože náš řidič Stanley se snažil neúspěšně něco ve tmě objevit. Nakonec nás vyklopili po čtyřech hodinách safariovaní totálně prokřehlý a vytřesený před naším hotýlkem. Večeři spravila miska avokáda s limetkou a propadli jsme se v posteli s nebesy do hlubin spánku.