Díl 31: Konečně do divočiny

Jako většina rodičů jsme nadšeni, když se vidíme s potomky. Afrika je v pohodě a moc se nám tu líbí, steskem po Evropě a Čechách netrpíme, ale jediné, co postrádáme jsou děti a kocour. To se teď na pár dní změní. Tedy co se týče dětí. Kocour prý nepřiletí. Vzkazuje, že ho nebaví cestování, ale že na nás v pohodě počká.

Město Johannesburg nemá mnoho turistických atrakcí, které by patřily do kategorie MUST BE SEEN, takže se soustředíme na hlavní dva trháky Jižní Afriky – Kapské město a Krugerův národní park. První je na pořadu divočina. Máme půjčenou Toyotu Fortuner, abychom byli na výlet mezi Africkou zvířenu připraveni, resp abych měli možnost se skrýt, kdyby na nás velcí predátoři chtěli zaútočit. Čeká nás přesun do Phalaborvy, což je brána do Krugeru zhruba v půlce parku, pokud hovoříme směru jih – sever.

V Africe je zima, resp. zimní období. Zní to trochu směšně, ale opravdu je tady zima. Po ránu sice námrazu neškrábu, ale když otevírám auto není víc jak 4°C. Ve fabrice se netopí a tak v kanceláři mám zhruba 16°C. To je opravdu zima na to dělat na počítači. Vyřizování emailů tak kombinuji s dýcháním do dlaní a zahříváním rukou o hrnek horkého čaje rooibos.  Kolem jedenácté už má sluníčko docela sílu, takže se dá venku před fabrikou zapříst rozhovor a trochu se prohřát. To že pracovní výkon při vysokých teplotách klesá je celkem známá věc, ale i nízké teploty Afričani nesou těžce. Na ranní porady mi chodí v kulichách, rukavicích a péřovkách a  mluví se jen o tom jaká je zima. Vlastně debaty o počasí, jsou tady opravdu silné téma pro společenskou konverzaci. Kromě toho, že je zima tak je i sucho. Okolí dálnice z Johannesburgu bylo šedo- žluto- hnědé. Spousta pastvin je vypálených ať už úmyslně nebo řízeným procesem. Znamená to, že všude je cítit spáleniště a rozsáhle černé fleky nepůsobí nijak povznášejícím dojmem. Jedinou výhodou bude, že i v parku budou stromy a keře bez listí a zvířata by měla být dobře vidět a měla by se shlukovat u napajedel.

Z Johannsburgu do Phalaborwy je to sedm hodin většinou monotónní jízdy. Jedinou pamětihodností na cestě do národního parku je údajně 3000 let starý baobab. Nejsem si jistý jak dospěli k datování stáří. Zda byla jako u Járy Cimrmana použita metoda rozpadu uhlíku či se jedná o kvantifikovaný odhad místního experta, který se vysokým číslem snažil přilákat turisty. V každém případě u baobabu jsme, až na několik hrajících si černošských dětí, zcela sami. Strom je bezpochyby úctyhodný a už hodně pamatuje. A jen se dotýkat jeho kůry je tak trochu mystický zážitek. Zastávce dáme skoro půl hodiny a mám pocit, že strom tak trochu mluví nebo aspoň nám atmosféra zapadajícího slunce v africké buši navodila mystický zážitek.

Spíme v malém útulném hotýlek La Lechere, který je v designovým safari stylu. Máme tak sílu na lehkou večeři a na sklenku dobrého afrického vína pod ztemnělou africkou oblohou a zítra hurá na zvířata.