Díl 25: Neděle – Vichřice

V noci nás probudily prudké poryvy větru a následně se spustil liják. Proudy vody bičovaly plechovou střechu, která zvuky dopadající vody zesílila tak, že jsem se šel podívat na balkón, jestli nenastala potopa světa. Asi nenastala, ale jako výživná průtrž mračen to teda vypadalo. Byly čtyři hodiny ráno a do rozednění déšť nepolevoval.  Taky to dlouho vypadalo, že dnes rozednění vůbec nebude.

Po včerejší krásném bez mračném dnu počasí se nemohlo odlišovat víc. Kolem desáté déšť přešel ve slabé mrholení, ale z dálky k nám doléhalo silné hučení příboje, které se mísilo s kvílením větru. Chtěli jsme se podívat na rozbouřený oceán a tak jsme odjeli znovu na pláž Alkantstrand. Nad pláží se vznášela šedivá neprostupná vodní tříšť. Kamenné molo bylo z návětrné strany bičované obrovskými vlnami, které po dopadu vystřikovaly gejzíry pěny, které vichr trhal a unášel na druhou stranu mola. Maják na konci byl sotva vidět. Vítr a vlny kvíleli unizono, že se jen těžko daly překřičet. Jako ukázka, co dokáže divoký oceán nám to stačilo.

Byli jsme rádi, že můžeme skočit do auta a odjet do chráněné Richrads Bay Waterfront a v klidu za okny mexické restaurace pozorovat řádění živlů. Odpoledne se běsy trochu uklidnily, takže jsme mohli vyrazit do našeho baru na útesu a pozorovat jak se oceán, který včera vypadal, jak mírumilovný mazlíček, umí řádit jako na divoká bestie.

Náš rezort Imvubu lodge je umístěn blízko vyschlého jezera a všude jsou nápisy varující před krokodýly. Káču jsem ale ujistil, ze tady krokouše viděli naposled, když Mandela šel poprvé do basy, ale zvědavost mi nedala a optal jsem se, kdy Franka (jak důvěrně místního krokodýla nazývají ) viděli naposled. Předevčírem! Procházel se prý mezi chatkama, než ho místní ekologové odchytili. Doufám, že si Frank dá na par dnu pohov, než se zase vrátí. Nerad bych ho potkal až se večer budeme vracet z našeho baru na útesu.