Díl 24: Po hroší stezce

Den jsme zahájili báječnou snídaní. Pak následuje rychlé balení a už si to frčíme po pobřežní dálnici N2 do městečka Richard’s bay na pobřeží stejnojmenné zátoky. Dvě hodiny na asfaltové dálnici s malým provozem utečou jako voda a už nám naše navigace indikuje, že máme odbočit. Trochu jsme předběhli náš denní itinerář a tak, když na poslední chvíli uvidíme ceduli inzerující přírodní rezervaci, zamíříme opačným směrem než je náš dnešní cíl.

Po půl kilometru se zastavujeme u strážního domku, kde se zapisujeme do seznamu návštěvníků rezervace. Je skoro poledne a jsme dnes zatím jediní, kdo Enseleni Nature Reserve navštívili. Po dalších několika stech metrech parkujeme na liduprázdném parkovišti a studujeme jedinou ceduli, které nás informuje o možných aktivitách v rezervaci. Překvapivě se nejezdí autem, ale máme na výběr ze dvou okruhů: Nkonkoni Trail (krokodýlí stezka) a Mvubu Trail (hroší stezka). Káča se ujišťuje, jak to je s těma zvířaty, jestli ti krokodýli a hroši jsou za plotem a jestli název stezek je jen pouhé indikativní odlišení. Moc mi to není jasné, ale abych předešel neopodstatněným obavám, ubezpečuji, že budou (asi) za plotem nebo tak nějak.

Nicméně vzhledem k tomu, že na papíře, který jsme vyfasovali na bráně jsou velkými písmeny zdůrazněny příkazy, jak se chovat v případě setkání s hrochy či krokodýly, nezním moc přesvědčivě. Jsou to samozřejmě hraběcí rady stylu, nepřibližujte se moc blízko, nedrážděte a v případě, že se zvíře objeví, rychle ustupte. Vydáváme se odhodlaně po stopách hrošího piktogramu.  Nejdřív si vykračujeme úzkou stezkou skrz vysokou žlutou trávu, ale po chvíli mizíme v přítmí stromů, kde jen stěží hledáme mizející turistický chodníček. Cestička se kroutí nahoru dolu a chvílema se mění v překážkovou dráhu přes padlé stromům. Sem tam slyšíme dupot malých kopýtek, ale skrz bujné listoví nic nevidíme. Po půl hodině intenzivního pochodu narazíme na řeku a taky na čerstvé stopy v bahně, které musela zanechat velká a těžká zvířata.

Takže asi hroši za plotem nejsou a možná taky že funí za nejbližším stromem. Ostatně hustá křoviska nám nedávají šanci, že bychom někoho menšího než slon byli schopni rozpoznat. Intenzivní pochod se změnil na poklus. A jak indiáni na válečné stezce si vyměňujeme jen neslyšné posunky, abychom případně tlustokožce nevyrušili. Nakonec zůstalo jen u stop (která nebyly v okolí řeky ojedinělé) a sedmikilometrovou překážkovou dráhu jsme proběhli za méně než hodinu a půl. Historka nemá správnou pointu – setkání s tlustokožci, ale nakonec jsme za to rádi. Káča mě nutí k přísaze, že už v žádném parku nebudeme chodit pěšky.

Po setkání s paviány je tohle další setkání s africkou zvířenou, při kterém se nám výrazně zvýšil srdeční tep. Je fakt, že tohle by se nám v průhonickém parku nestalo a vůbec nechci myslet na to, jak bychom se drželi doporučeného chování při setkání s divokým hrochem.

Jedeme do Richard’s Bay do Imvubu Lodge se ubytovat. Máme bungalov skrytý v husté změti banánových listů a vysokých stromů. Cestička je prosekaná tunelem v křoví, takže si trochu připadáme jak kámoši Emila Holuba. Celý rezort je koncipován obdobně a končí s barem s terasou na útesu s vyhlídkou na příboj Indického oceánu. Ještě máme čas a tak zajedeme na místní oblíbenou Alkantstrand Beach. Procházka po pláži, kdy si necháváme šlapky mírumilovně omývat mírnými vlnkami příboje, je po adrenalinové Hippo trail, tak trochu romanticky uklidňující. Den zakončíme večeří v baru na útesu a při popíjení lahodného chenin de blanc ze Stellenboshe. Dáváme si na čas a pozorujeme, jak se bezmračná obloha postupně barví do nachova, až pomalu ztmavne do temné nebeské klenby poseté tisíci blikajících hvězd jižní polokoule.