Díl 19: Paviáni a šimpanzi

Včerejší  automobilový výlet byl určitě prima, ale ještě bychom si dali nějakou procházku. Konzultovali jsme možnosti s majitelem našeho penziónu Valley view, kde jsou nějaké turistické trasy. Dali jsme na jeho doporučení, že nejbližší super výšlap je od Mac Mac Pod do Mac Mac Falls. Takže jsme vyrazili. Zaparkovali jsme na liduprázdném parkovišti a vydali jsme se do otevřené africké krajiny.

Všechno se zelenalo, takže jsme si ani nepřipadali jako dobrodruzi na černém kontinentu, ale jako výletníci v okolí Jindřichova Hradce. Značení cesty jsme hledali jen obtížně, než jsme zjistili, že opakující se piktogramy ptáků na kamenech jsou symboly, které značí cestu. Najít je byť i značně opršelé bylo někdy celkem náročné. Několikrát jsme zabloudili, ale nakonec po úbočí hluboké strže jsme si vykračovali směrem k Mac Mac Falls. Po víc jak hodině chůze jsme se propracovali ke skalním útvarům, které s drobnou nadsázku připomínali sochy Velikonočního ostrova.

Procházka vypadala úspěšně, zvlášť když jsme po další půl hodině dorazili k cíli a mohli jsme se kochat pohledem na padající vodní masy do jezera hluboko pod námi. Užili jsme si to a vydali se pomalu zpět, abychom stihli zbytek dnešního programu. Slunce začíná pořádně připalovat. Na protilehlé straně strže se objevila tlupa paviánů. Nejdřív to bylo roztomilé setkání se divokou zvířenou. Naštěstí jsme od nich bylo oddělení padesáti metrovou průrvou, což poté, co mílí paviáni začaly otevírat tlamy, dělat huhuhuhu a skákat, začalo být tak trochu na pováženou. Najednou se tlupa sebrala a za pokřiku zmizely směrem do kaňonu. To už jsme tak trochu panikařily, zvlášť při vzpomínce na fotky turistů po napadení opicemi.  Z nitra kaňonů ze ozývá hluk a praskání větví. Snažím se najít vhodný valoun který mi padne do ruky, abych ho po první opice hodil jakmile vykoukne na naší straně strže. Výrazně jsme zrychlili krok, resp. skoro běžíme.

Asi jsme přestali být zajímaví, v každém případě nás přestali pronásledovat, protože hluk postupně zeslábnul. Snažíme se popadnout dech a dorazit, co nejrychleji k autu. Konec historky nemá tu správnou pointu, ale nám to stačilo.

Cestu zpět od Mac Mac Falls jsme zkrátili na polovinu oproti cestě tam. Přestože opic máme pro tuhle chvíli dost, míříme do Neilsruit, kde je velký útulek pro šimpanze. Cesta do Neilspruit trvá slabou hodinku a několik kilometrů za městem, se nachází Jane Goodall Institute Chimps Eden. Tenhle dlouhý název patří jedinému útulku pro šimpanze v Jižní Africe, pro jedince, kteří byli oběti obchodu se zvěří na maso, ilegálního obchodu s exotickými mazlíčky či byli odebrání po traumatických zážitcích z cirkusů, obchodních domů nebo nočních klubů popřípadě.

V útulku jsou nejbližší příbuzní člověka, kteří si ze soužití s vládcem tvorstva přinesli fyzické nebo duševní trauma. Přestože v jižní Africe v divočině šimpanzi nežijí, Chimps Eden jim nabízí život v polodivokých podmínkách, kde se postupně zotavují ze svých životních zkušeností a snaží se znovu naučit sociálnímu soužití v přírodním prostředí. Přesto se již nikdy nevrátí do volné přírody. Jednotlivé životní příběhy jsou naprosto otřesné důkazy lidské lhostejnosti, krutosti a bezpráví. Chimps Eden není primárně výdělečný podnik a tak se tady interakci s chlupatými roztomilými opičkami nedočkáte. Opice jsou ve velkém výběhu a lze je pozorovat jen z pódií a za plotem. Některé šimpanze lidé i po letech iritují a tak po nich hází všechno, co jim přijde pod ruku od výkalů, hlíny až po kameny.

Takže nakonec se při prohlídce nakonec můžete interekce dočkat jako nám převedl šimpanz Uncle Ouzie. Velikonoční výlet se vydařil a byl opravdu nabitý, teď ještě čtyři hodiny v autě a můžeme začít přípravu na zkrácený pracovní týden.