Díl 17: Blythe River Canyon

Další den našeho velikonočního výletu pokračuje naplánovaným sestupem do Blythu River Canyonu. Noc byla chladná a v našem penziónu samozřejmě netopí kromě velkého krbu ve společenské místnosti, takže elektrické ohřívací dečky přišly víc než vhod. Pokud si chcete udělat výšlap (sešlap?) do kaňonu, asi je nejlepší zajet do Forever Resortu, kde je možné si vybrat podle obtížnosti trasy od dvou do pěti hodin.

Trochu jsme měli vítr z afrického značení turistických tras, ale nakonec to bylo překvapivě značené docela dobře. Máme mapku a hledáme piktogramy na skalách. Žádný turistický Klub afrických turistů to není, ale podle značení se dá úspěšně dostat dolů i nahoru, což jsme experimentálně ověřili. Vybrali jsme si střední délku s předpokladem třech hodin na absolvování zvoleného okruhu. Optimisticky jsme vzcházeli ze zkušenosti z Čech a očekávali, že to dáme výrazně dříve zvlášť s ohledem na naše odpolední plány.
Resort jsme opustili pře desátou a to už slunce docela slušně pálilo. Ukázalo se, že náročnost trati stanovoval asi nějaký atlet, protože jen s minimálními zastávkami pro focení pověstných třech rondavelů nám sestup trval skoro hodinu a půl než jsme si ochladili nohy v horském potoce na dně kaňonu.  Když jsme se zvedali, že se vydáme zpět, bylo již pravé poledne. Výstup nebyl až tak dramatický, ale funěli jsme jak holky z Echo Cave. A když jsme se před půl třetí vyplazili zpět k našemu autu, měli jsme za sebou pořádné převýšení, totálně propocená trička a jazyk na vestě.  Připravené sendviče přišli vhod. Dlouhý piknik s pěkným výhledem na Blythe Rivier Canyon a především tisíckrát focené Three Rondavels rozhodně neomrzel.

Na cestě zpět jsme míjeli odbočku Three rondavels s piktogramem viewpoint. Takže znovu parkoviště, vylézt na hranu útesu a pohlédnout do 800m propasti. Nemám moc rád výšky, ale z tohohle pohledu mě trochu píchalo u žaludku. Zvlášť když jsme uviděli jednoho kluka, který si vyšplhal na balvan čnící do prostoru, sedl si na něj obkročmo a jen tak kýval nohama. No fuj.

A to nás čekala ještě jedna atrakce, kterou návštěvník Panorama route nemůže minout. Bourke’s Luck Potholes, které jsou jen asi půl hoďky od Forever resortu a zítra už by se nám sem nechtělo zajíždět, resp ztrácet čas. Potholes – lavóry, jsou spíš uměleckou galerii než přírodní scenerii. Skalní útvary, v kterých se spojují vody řek Blyde a Treur dokázali po tisíce let vytvářet vodní víry a společně se zvířeným pískem vybrousili různě velké kruhové díry do pískovcového podloží. Postupně se díry prohlubovali až vytvořili úzký kaňon se velkolepými útvary. Trochu nám to připomínalo Antelope park v Arizoně. Nedaleké parkoviště, krátká vzdálenost a přitažlivá atrakce způsobují, že je Bourke’s Luck Potholes hojně navštěvovaná domorodými a často obézním obyvatelstvem. Takže bylo překvapivě poměrně dost narváno, ale tuhle atrakci by nikdo, kdo se do Mpumalangy vydá, neměl minout.

Přestože jsme měli namožené svaly na celých nohou, večer jsme se překonali a vyrazili do Wild Fig Tree restaurantu na večeři. Díky tomu, že se majitel našeho penziónu nabídl, že nám zamluví stůl, protože majitel je jeho kámoš, mohli jsme si užít neobyčejný kulinářský zážitek. Většina restauraci se drží standardů – stejků a mořských plodů. Tady jsme měli možnost ochutnat inovativní kuchyni, který vychází s typicky afrických surovin.  Jen bylo těžké si vybrat. Mezi předkrmy jsme váhali hlavně mezi antilopím carpacciem s papájou, šunkou z divočáka a paté ze sušeného masa. Z hlavních jídel vyhrála kukuřičná kaše s masem z krokodýla a impaly a stejk z pakoně. Nakonec i došlo na dezert: kapský brendy dort. A to vše samozřejmě v kombinaci s úžasným Chenin Blanc ze Stellenboshe.