Díl 16: Echo Cave & zlatokopecká nostalgie v Pilgrim’s Rest

Ještě že jsou Jihoafričani taky katolíci, díky tomu máme pátek i pondělí volné. Máme tu Velký pátek a Velikonoční pondělí. Jupí a jede se na výlet. Máme čtyři celé dny a spoustu času, abychom prozkoumali další část africké mozaiky. Volba padla na Blythe River Canyon, protože propagační materiály slibují, že navštívíme jeden z největších (dost často vynechávají jeden z největších a uvádějí rovnou největší) kaňonů na světě. A kaňony jsou naše oblíbené přírodní úkazy. Rozhodně to vypadá, že  bude jeden z nejzelenějších díky bujné  okolní vegetaci, která údajně po jeho úbočích roste.

A už si to šustíme po dálnic N4 směr Neilspruit s tempomatem nastaveným na 124km/h, abychom se vyhnuli mrzutostem s případným rychlostními kamerami, které jsou anoncované každých deset kilometrů. Po dost nudné krajině v okolí Johannesburgu se postupně okolí začíná zelenat a nakonec si začínáme s mírnou nadsázkou připadat jak v podhůří Šumavy. Rozhodně to tady Afriku, tak jak ji známe z naučných seriálů na Spectru, vůbec nepřipomíná.  Ráno jsme si přivstali a tak vystupujeme z auta na parkovišti u jedné z proslulých afrických krápníkových jeskyních komplexů už v půl jedenácté.

Přístupná je jen malá část. Jednak zbytek není ještě úplně prozkoumaný, a hlavně tam neproudí vzduch, takže ve vzdálenějších jeskyních je více kysličníku uhličitého a méně kyslíku, než je zdrávo. Vstup do jeskyně je součástí malého hotelového komplexu. Přestože jsou Velikonoce, moc lidí tu není. Prohlídky jsou každou hodinu. Máme tak čas si projít zahradu s mírně obskurními skulpturami a dát si hrnek horkého čaje z Rooibosu. Z nitra jeskyně se k nám lynou zvuky gospelů, což v kombinaci s masivní skalní klenbou a okolní přírodou působí magicky. Hned si vzpomenu na film bratří Coenů – Bratříčku, kde jsi?

Chvíli to vypadalo, že budeme mít průvodce sami pro sebe, ale pár minut, než jsme zahájili sestup do temnoty labyrintu, se k nám přidala skupina mladých černošských děvčat.  Děvčata byla veselá, hlučná a jejich postavy se lišily podle množství kil a pneumatik kolem pasu. Takže nás doprovázeli otylky, obézky a taky dva tři mastodonti se zjevně chronicky silnou obezitou. Což ostatně v Jižní Africe není až taková výjimka. Před vstupem jsme se našeho lelkujícího černého průvodce optali, jestli prohlídka není náročná. Tak pro jistotu, i když jsme už věděli, že tohle se v Africe nějak moc neřeší. Odpovědí byl jen udivený pohled a vrtění hlavou.

V první jeskyni jsme narazili na skupinku místní křesťanských aktivistů, které zjevně vykonávali nějaké náboženské rituály a k tomu si prozpěvovali pravý africký gospel, který jsme již půl hodiny se zatajeným dechem poslouchali u vchodu. Musím říct, že tohle byl dost magický zážitek, který zbytek skupiny nijak neocenil, a tak jsme museli postupovat do další jeskyně rychleji než bychom si přáli. V podzemí fungovalo poměrně kvalitní osvětlení, ale s postupujícím zanořování do podzemí se průchody mezi jednotlivými jeskyněmi stávali náročnějšími. Což bylo zřejmé i z funění černých krasavic, kterým ostatně dělal velký problém vyškrábat se po krátkém schodišti s madlem.

Po půl hodině jsme dorazili k průchodu do dómu Paláce krystalů. Průlez už se zúžil na úzkou soutěsku, kterou bylo nutné se prosmýknout po břiše nebo po zádech. Všem se to úspěšně podařilo až na poslední členku výpravy, která se v otvoru tak trochu zašprcla. Klasicky to nešlo ani tam ani zpátky. Z naší perspektivy jsme viděli jen buclaté nožky v pestrých kamaších a slyšeli tlumené úpění hlasu, který vycházel z hlasivek v druhé jeskyni. Po deseti minutách zápoleními mi začalo hlavou běžet, kolik je ještě v našem dómu zásoba kyslíku pro 14 stresovaných lidí. Ovšem průvodce stresovaný rozhodně nebyl, situace ho nijak nerozhodila. Trpělivě pozoroval mrskající se špeky a čekal.

A dočkal se. Konečně sebou kamašky pořádně  trhly a končetiny se začali soukat zpět. Ulevilo se mi a v duchu jsem myslel na pobídkové programy sportovních aktivit místní pojišťovny Discovery v boji proti obezitě. Cestou zpět už se nikdo nechtěl zdržovat prohlížením krápníkových krás a všichni byli rádi, že jsou zase na zpět a mohou si užívat sluneční paprsky. Na uklidněnou jsme si dali obligátní bagetu chicken, avo & mayou z Woolworth food. Při odjezdu nám buclatky vesele mávali.

Prašnou cestou jsme zajeli na návštěvu přírodního muzea Museum of man, o kterém jsme se mylně domnívali, že bude obdobou Craddle of mankind. Nebylo. Umělé sádrové figuríny s popisky nebyly nic moc.

Je odpoledne a je čas na kávičku. Další atrakcí pro dnešní den je nedaleké „ghost town“ opuštěné zlatokopecké městečko Pilgrim’s Rest. Zlatá horečka odstartovala v roce 1873. 22. září téhož roku byl udělen první zlatý zábor a městečko bylo oficiálně prohlášeno za naleziště zlata. O rok později již v jeho okolí pracovalo na 4000 zlatých záborech (což byl čtverec o stranách 150 x 150 kapských stop, dnešních 47 x 47 m) 1800 kopáčů (opsáno ze zdroje www.southafrice.net). Většinou se zlato rýžovalo vymýváním zlatonosného písku z říčky Pilgrim’s Creek, ale nacházeli se i zlaté valouny. Největší oficiálně registrovaný byl zlatý nugget Breda o váze 214 uncí (6 kg), ale legendy hovoří i o nálezu 11 kg hroudy zlata. Každopádně poslední zlatokopecké aktivity v Pilgrim’s Rest utichly v roce 1973. Evidentně ještě v osmdesátých letech muselo být tohle městečko velkou atrakcí, ale dnes už je vidět, jak se do něj zakousl zub času a jak jeho sláva je nenávratně pryč, i když v roce 2005 s velkou slávou byly představeny nové projekty na obnovu dolování zlata. V každém případě stále je v městečku cítit
nostalgie a při jeho procházení se vám vybavují obrázky z amerického západu zasazené do bujné africké zeleně. Návštěvu jsme zakončili úspěšně v místní beer garden a místo kávičky jsme ochutnali místní pivní speciál.